Akné

Pleť, to je odraz vnitřního prostředí. Pokud naše střeva nejsou v pořádku, pokud jsou zanesena lepkem, tělo se neustále potýká s alergeny, se kterými si nedokáže poradit, vše signalizuje přes kůži. Na obličeji, kde je to nejvíce patrné, nejvíce vidět. Kolikrát žasnu nad důmyslností organismu, jak je vše do jisté doby dokonalé, jak hlasitě k nám tělo hovoří, to jen my, nemající sebe, nedokážeme mu porozumět. Stačí se rozhlédnout okolo nás, pohlédnout jeden druhému do očí, kolikrát tu máme žalostně málo a tak, všecny ty laskominky dotvářejí ledabyle svět, který tu tak nějak v našich srdcích zahálí. Čím to? Proč si tu namísto toho nejlepšího opětovně vybíráme hůř a hůř? Proč si tu tak ubližujeme? Tělo je přeci chrám, kde na oltáři leží naše duše, naslouchejme si. Pak zkrásní i naše kůže, na základě čistého nitra.
Víte, vše je komplexem, od začátku do konce, vše je tu řetízkem a smysluplně navazuje prostřednictvím článků. Pokud tu někde ubereme, řetízek zeslábne, ztenčí se. Hledejme ten smysl ve zcela obyčejných věcech, naučme se opět odkrývat pokličky a zvědavě pod ně nakukujme. Vždyť jsme tu tak krátce…
DEJME SI TEDY DO NEJLEPŠÍ.

Každý den tu smíme vytáhnout čistý bílý list a malovat, ano, některé pastelky už možná téměřpozbyly tuhy, nicméně, pokud stále zanechávají stopu, pevně je uchopme a tvořme. Naše duše si tu tolik přály být, umožněme jim dojít si ke všemu, pro co si tu přišly. Milujme a smějme se, věnujme pozornost stravě i lidem, kteří naplňují naše dny. Dávejme sobě, abychom pak směli dávat i dalším, pozornost, lásku, chvalme se navzájem, vždyť je tu všechno tolik moc snadné. Jako když jsme byli dětmi, věřili, věřili, zcela oddáni přítomnému okamžiku, každé minutě, fascinováni východy a západy slunce, které tu jsou tolik krásné. Kráčejme a bavme se, v mozaice našich dní.