Diabetes 1. či 2. typu

Od jisté chvíle pohlížím na nemoci jinak. Neptám se proč, ale většinou namítnu: „Co mohu udělat lépe, co jsem tu celou tu dobu dělala zle?“Většina z nás se zeptá: „Proč, proč zrovna já, co jsem komu udělal?“ Tohle však není ani trošku na místě. Za každou z nemocí tu buďme vděčni, uchopme ji jako dar. Učí nás, učí nás opustit staré vyjeté koleje, přehodit vyhybku a rozběhnout se jinam. Povětšinou tedy, spousta z nás, jakmile onemocní, obestře se lítostí, zabředne do smutku, aby pak kolem sebe postavila nepropustné zdi. Zdi, které hlásají: Tady už jednoduše radost nebydlí…

Představme si, kolik úsilí muselo naše tělo vynaložit, aby nám dalo onen jasný signál, signál, který si v sobě nese jasné poselství, takové, které je psáno v pravdě a lásce. A je jen na nás, jak jej uchopíme.

Když jsem tu onemocněla diabetem 1. typu, rázem mi vybouchnul celý můj život. Onen první den jsem dopadla na dno, studilo mě do dlaní, samé lístostivé telefony, tenkrát jsem nechtěla s nikým hovořit. Má duše mi pověděla, že už není kam padat a tak, smím tedy na chvíli setrvat  na místě. Prospala jsem celou řadu dní, cítila tu nebe, které mne tisklo a šeptalo, že je vše dobré… Nyní, když se ohlédnu, pouze se usmívám, vše je totiž tak, jak mi tam zeshora vzkázali.

Celý život se tu učíme, ne, ono to opravdu nekončí tím, že opustíme školní lavici, ty zkoušky tady budou stále, stále, naše duše se zde přišly učit, pochopit to, co jim v předchozích životech nebylo umožněno pojmout. Jen se rozhlédněme, každý z nás řeší něco jiného, jeden tu žije bez problémů v pravdě, kdy naopak druhý tu neustále řeší lži. Jsme si zrcadly, učme se od sebe.

Dnes, po pěti letech, svůj diabet miluji, stále mi totiž dává, učí mne být silnější, růst, dává mi neskutečné možnosti se posouvat. Jakmile jej pochopím, vím, že odejde. Už to, že má slinivka stále tolik pracuje, mé beta buňky se drží, jak největší silák a neubývají, jak lékaři předpovídali, beru jako tu nejlepší možnou odpověď těla, že tu kráčím konečně správně. A proto, pokud nám tu do cesty život položí jakoukoli překážku, přestaňme se ptát: Proč já, namísto toho tu z plných plic vykřičte do celého světa: “ Tak jo, jsem tady, otestuj si mne, protože já se tu chci skutečně učit… „

A pak, pak pochopíme, že tu nemusíme být závislí ani na lécích, ani inzulínu, vše se dá tak krásně pohlídat. Garantuji vám glykovaný hemoglobin pod 4%. Pojďme se spolu naučit oživit všechny ty malé pomocníky, kteří tam někde uvnitř Largenhansových ostrůvků vyrábějí inzulín.