Autoimunitní poruchy
V současné době jsou tolik běžné, občas si položím otázku, zda tu všechny ty diabety 1. typu, celiakie, lupus, sklerozy multiplex a další, další tolik zbytečné neduhy, byly již od počátku světa. V takovém měřítku a množství. Ještě častěji se však sama sebe ptám, kde my všichni, kteří si tu v sobě některou z autoimunitních chorob neseme, děláme chybu.
Autoimunita, proces, kdy tělo z „nepochopitelného důvodu“ začne ničit samo sebe. Proč? Co je zde příčinou? Jako bychom se my samotní vědomě odsuzovali k zániku, ničili buňky tím, že jiné z nich naprogramujeme k bojovné reakci, jež je však tolik chybná. Úkolem našeho imunitního systému je správě odlišit vetřelce od pana domácího. To, co vyhodnotí jako cizí a nebezpečné, zneškodní. Neškodné nechá volně plynout. Občas však dochází k fatální chybě, imunita, která je znovu a znovu zkoušena různými alergeny (ať už lepek či laktóza), stresem, pocity, kterými člověk sám na sebe doslova útočí. Jednou tu jednoduše pohár trpělivosti přeteče, organismus zaútočí, aby tu pak příliš pozdě účtoval a narovnával pokřivenou hůl. Co pak? Jak se z toho bludného kruhu neustálých bolestí, neklidu, nepříjemných medikamentů vymanit? Ti, kteří tu kráčejí s již zmiňovaným diabetem 1. typu, autoimunitním zánětem štítné žlázy, sklerozou multiplex, revmatoidní artritidou, celiakií a dalšími, dalšími podobnými neduhy, by mohli sáhodlouze vyprávět. V prvé řadě se objeví prazvláštní únava, člověk je vyveden ze svého běžného denního rytmu a klidu, naprosto přirozené úkony se náhle stávají nemyslitelné, než se na vše skutečně přijde, lékaři si nás většinou přehazují jako horký, nepoddajný brambor.
Sama jsem si užila své, autoimunitní zánět štítné žlázy, posléze diabet 1. typu, který byl jen
vyústěním toho, že jsem stále dokola opakovala jedny a tytéž chyby. Tehdy jsem byla dítě a život mne na onu cestu ještě nedokázal přivést. Tehdy mi bylo třeba ještě něco pochopit. Nyní již vím a za vše předchozí jsem tolik vděčná. Pojďme se tedy společně podívat na to, co mi zde od první chvíle začalo fungovat, co mé tělo zklidnilo, navrátilo onu ztracenou rovnováhu. Jedním z kroků byla strava, prostřednictvím které jsem si došla až ke své podstatě, ke své životní pravdě, že tu netřeba za ničím se hnát. Ne rychleji, než nám stačí dech. Ona touha po dokonalosti, vypadat v očích druhých lépe, než je zvykem… A tak běžíme, běžíme s větrem o závod, kdy nás pak již nezastaví ani malé zvonečky, které tu v každém z nás, umíme-li naslouchat, začnou bíti na poplach. Život tu přeci není dostihová dráha, učme se zpomalit, naslouchejme sobě, jeden druhému, zamilujme si ticho. I to je totiž součástí krásného života.
Nenabízím spásu, dokážu vás však zachytit, podržet, převést, když se lávka přes potok ztenčuje a kýve. Nejlepšími průvodci jsou právě ti, jenž dnes a denně šlapou na vrcholy hor, aby nám z rána pak podali zprávy ze svých cest. A podrželi právě tam, kde se země propadá a rozvaliny brání v umění rozvážných kroků…
