Redukce váhy

Věřím, že každý z nás smí vystavět své duši nejlepší možný chrám. Tělo je formou, jež tu ukrývá pulzující vše. NEMÁME DUŠI, MY JSME DUŠE. TO, CO MÁME, JE TĚLO…

Ona krásná a klidnící životní rovnováha tady není zadarmo. Člověk povětšinou tisícekrát klopýtne, upadne a opět se tu dere na nohy. Na duši mohou zůstat šrámy, také však záhyby s nálepkou Životní lekce… Buďme za ně vděčni, poděkujme každému, který prošel tímto životem, aby tu ulpěl na naší duši. Nelpěme, dávejme si svobodu. Milujme, mysleme však na to, že láska rovná se volnost. Lidé si ji tolik pletou s vlastnictvím. Poutat a svazovat, nenechat druhého dýchat. Jeho duše se pak cítí stísněně a vystrkuje růžky. A těmi bodá do duše naší.
Milujme se tak, abychom skrze lásku pocítili svobodu, pocit absolutního štěstí, kdy i na těch nejvzdálenějších místech světa budeme tomu druhému nejblíže.

Pokud zde milujeme, všechna rána světa jsou úplně jiná, ano, kráčet tu sám je rovněž velmi uklidňující, jen však do jisté doby, kdy už se ze své duše nemáme co učit. Pak třeba potkat někoho, s kým tu naše duše splyne. Kdy nás láska sváže jako snopy obilí, vymlátí na holé zrno, bude hníst a pak předloží posvátnému ohni, jež nás sežehne doběla. I tohle je láska, kdy se naše duše brousí tak, aby v sebe zapadly.

Osho kdysi moudře vyřknul, že jsme jako nádoby, to, co pojmeme, je naše. To, co přetéká, předejme světu. Jak krásné… Naučme se uschovat jistý díl lásky pouze pro sebe. Ne, není to sobecké, naopak, je nám to tolik moc třeba. Občas se stane, že druhý odejde, naše cesty se tu dělí, poděkujme za čas, který nám jeho duše darovala a pokorně tu jděme dál. Láska, naše láska, kterou jsme v sobě živili a která účelně plnila nádobu, zůstala. To je naše bohatství, naše zrno, které tu z jara opět zasejme…

Stojíme-li zde chvíli sami, ano, vím, loučení bolí. Chvíle, kdy naše duše rozvazují šňůrky, které je tu „přivázaly“ k sobě. I ona bolest je cestou, prostřednictvím které kráčejme dále. Tato etapa nemusí být tolik radostná, ne z počátku, nicméně později opět pochopíme. Proto, i nynívystavějme své duši ten nejlepší možný chrám, abychom pak po čase, až potkáme další, osudovou duši, pak před ní stanuli, krásní a jedineční, přesně takoví, jakou nás tu potřebuje poznat. Neplňme se ničím, co nám ublíží. Pamlsky světa nám tu možná na chvíli propůjčí pocit klidu, ten je však zdánlivý…

Nezahánějme tu samotu jídlem, ne… tohle není cesta. Vzpomínáte? Když se tu skutečněkoupeme v lásce, žijeme z ní a žijeme i z čisté vody, z té trošky atomů kyslíku, nic víc a nic míň.
Občas, když se tu ztiším natolik, že do vás vidím, vnímám, který z vás je osamělý, skutečně osamělý, nemající sebe, který pak ve velkých lákavých vitrínách supermarketů sáhne po první zdánlivé dobrotce, jež jej na moment uklidní. Jen se tu zahleďme do nákupních košíků.. 80% toho, co v nich je, vlastně ani nepotřebujeme. To vše je pouze záplatou…

Tělo je oslavou duše, pečujme o něj. Ať tady i nadále smíme mít ze sebe radost, kráčet tu silní, bez zbytečných bolestí, v kabátcích, které nám padnou přesně na míru a sluší. Tělo je možná opravdu jen formou, nicméně, tělo je kabát, ve který se halí naše duše. Umožňěme jí být krásnou…

Naučím Vás upravit svůj jídelníček, pročistit tělo a naplnit se vší krásou světa, aby se Vám tu opět kráčelo tak, jak Vám je třeba.